Historie Francie

Počátky

Stopy lidského osídlení (člověk neandrtálský) na území Francie lze až do doby zhruba kolem roku 100 000 př. N. l. označit za velice vzácné. Poté se však – počínaje musteriánskou kulturou (podle jeskyně Moustier v Dordogni) – stávají mnohem četnějšími. Přibližně před 40 000 lety se do Evropy přistěhovali lidé modernější anatomie. Památky na ně nacházíme především v rámci nalezišť v oblasti Périgordu v kraji Dordogne, kde byly v blízkosti vesnice Les Eyzies objeveny zbytky sídlišť těchto lidí z pozdní doby kamenné, jimž se následně začalo přezdívat „Cro-Magnon“. Tito v jeskyních přebývající lovci, jejichž zlatá éra začala někdy kolem 25 000 př. N. l., vytvořili relativně vysoce sofistikovanou kulturu, o čemž svědčí dodnes zachované překrásné malby a rytiny na stěnách jeskyní v oblasti (32 000 – 14 000 př. N. l – období jeskynního umění).

V době kolem roku 10 000 př. n. l. bylo možné narazit na lidská společenství již víceméně na celém území Francie. Ledovec ustoupil, podnebí nabylo teplejšího a deštivějšího rázu a zhruba v době kolem 5 400 př. N. l. začaly vznikat první skutečné zemědělské a pastevecké komunity s kulturou lineární keramiky. Ještě před rokem 4500 př. n. l. se v Bretani objevily první dolomeny (megalitické kamenné hrobky), kolem roku 2000 př. n. l. vstoupila na scénu měď a ještě před rokem 1800 př. n. l. dorazila do východních a jihovýchodních částí země doba bronzová a vytvořila se obchodní pouta se Španělskem, střední Evropou a britským Wessexem.

V té době také došlo k výrazným přesunům obyvatelstva. Kolem roku 1200 př. n. l. počali na francouzském území od východu pronikat lidé popelnicových polí, kteří tvořili vyspělé zemědělské kmenové svazy a své zemřelé pohřbívali do zakopaných uren. Kolem roku 750 př. n. l. se k nim přidali příslušníci keltské halštatské kultury, kteří již pracovali se železem a usadili se proto v blízkosti hlavních ložisek železné rudy v Burgundsku, Alsasku a Frache-Comté. Keltové postupně ovládli prakticky celé území dnešní Francie a stali se velmi vyspělou kulturou. Někdy kolem roku 600 př. n. l. vstoupili na území dnešní jižní Francie první Řekové.

 

Galie před příchodem Římanů

V Galii, jak Římané označovali území, jež dnes známe jako Francii, žilo v roce 58 př. n. l., kdy sem Julius Caesar přijel uspokojit svou dobyvatelskou vášeň, přibližně patnáct milionů lidí.

Jižní část tohoto území, která víceméně kryje s dnešní provence, se těšila statutu římské kolonie už od roku 118 př. n. l., avšak s civilizačními vlivy Itálie a Řecka se potýkala mnohem déle – vždyť řečtí kolonisté založili obec s názvem Massalia (Marseille) již někdy kolem roku 600 př. n. l. Jenže ani obyvatelé zbytku země, který Římané nazývali dlouhovlasá Galie, už zdaleka nebyli neotesanými barbary. Galové (keltové) byli ještě před rokem 100 př. n. l. i přes svůj takřka čistě zemědělský charakter s to vystavět rozsáhlá města na kopcích, jako např. V Bibracte nedaleko Sutinu, kde archeologové objevili navzájem oddělená kupecká obydlí.
Galové však také vynalezli sud a mýdlo a byli rovněž velice schopnými řemeslníky. Už před rokem 500 př. n. l. dokázali vyrobit vozy s kovovými koly, o čemž svědčí, vozové hrobky, ve Vix, kde byla nalezena mladá žena pohřbená vsedě na voze s koly zapřenými o zeď. Na sobě měla početné zlaté šperky a obklopovaly ji řecké vázy a výrobky z keramiky, jež potvrdily domněnku, že pohřeb proběhl někdy kolem roku 500 př. n. l. a že v té době již kvetl obchod i s dosti vzdálenými kraji. Zajímavá je také skutečnost, že peníze Galů byly založeny na zlatých mincích, které nechal razit otec Alexandra Velikého Filip Makedonský.

Romanizace

Římanům práci notně zjednodušily boje mezi jednotlivými galskými kmeny. I když se však Galové nakonec roku 52 př. n. l. dokázali pod vedením Vercigétorixe sjednotit, v bitvě u Alésia utrpěli od Julia Caesara zdrcující a definitivní porážku.

Tato událost se stala jedním z hlavních mezníků v dějinách Francie. Vítězstvím Římanů pevně vytyčilo hranici mezi Galií a germánskými kmeny na řece Rýnu, uchránilo Galii před rozpadem způsobeným vnitřními neshodami a proměnilo ji v jednu z římských provincií. Během následujících pěti staletí míru se Galové věnovali zemědělství, řemeslné výrobě i obchodu, začali se usídlovat ve městech, dostalo se jim vzdělání a – naučili se latinsky. Triumf Římanů u Alésia položil základy moderní francouzské kultury a upevnil je do té míry, že přečkaly staletí chaosu a zkázy, jež následovala po pádu římského impéria.

Proces romanizace odstartovali císaři Augustus a Klaudius. Hlavním městem římské Galie se stalo město Lugdunum (Lyon) založené už v roce 43 př. n. l., avšak Augustu založil i mnoho dalších měst (jako např. Autun, Limoges nebo Bayeux), stavěl silnice, osídlil území římskými osadníky a přeorganizoval celou územní správu. Galové byli včleněni do římské armády a dostali římské občanství. Klaudius jim dal možnost stát se vysokými státními úředníky a rovněž členy římského senátu, čímž v podstatě zrušil rozdíly a zároveň ohniska záště mezi kolonizátory a kolonizovanými. Vespasianus zabezpečil hranici u Rýna, čímž zajistil několik staletí míru a ekonomického rozvoje.

Vážnější porušení Pax Romana se objevila až ve třetím století našeho letopočtu, kdy tyranská aristokratická nadvláda a hospodářská krize proměnila strádající rolníky v tlupy pustošících lupičů – tedy jakýsi předvoj středověké jasquerie. Nejvíce zkázy však rozsévaly nájezdy rozličných germánských kmenů zpoza Rýna, nejprve Almanů a Franků, které se drancováním zemědělských usedlostí a ničením měst propracovávaly až do Španělska.

Několik desetiletí klidu bez vnitřních i vnějších tlaků pak zabezpečily reformy císaře Diokleciána ve čtvrtém století. Města nechal přestavět a obehnat opevněním, což lze chápat jako zajímavou předzvěst feudalismu a dob, kdy se kvůli absenci centrální vlády dostala do rukou šlechticům takřka neomezená nezávislá moc a kdy se velká panství a villae stávala stále více a více soběstačná – hospodářsky, administrativně i vojensky.

V pátém století se však germánští vetřelci vrátili: do Galie vtrhli Alamani, Vandalové a Zjevové společně s prozatím méně výraznými Franky a Burgundy. Zatímco se je římská správa snažila co možná nejúčinněji asimilovat tím, že jim za plnění vojenských povinností postupovala pozemky, oni ve vztahu k impériu postupně dosáhli úplné nezávislosti. Mnozí Galové, kteří v té době byli zcela polatinštění, pak coby schopní správci a poradci vstupovali do služeb lyonského burgundského dvora anebo toulouských vizigótských králů.

Frankové a Karel Veliký

Již před rokem 500 n. l. sehrávali mezi nájezdníky dominantní úlohu Frnkové, kteří posléze dali jméno moderní Francii. Jejich nejslavnější král Clovis (Chlodvík) výrazně upevnil jejich moc nad severní Francií a z jihozápadní části navíc zahnal Vizigóty do Španěl. Roku 507 si za hlavní město zvolil do té doby bezvýznamné malé obchodní městečko Paříž a stal se křesťanem, což nevyhnutelně urychlilo pokřesťanštění celého společenství Franků.

Za vlády panovníků náležejících k dynastii Mérovingiens (Mérovejců) se království počalo štěpit, což pokračovalo až do osmého století, kdy se faktická moc dostala do rukou rodiny Pépin (Pipinů), původně kancléřů – majordomů merovejských králů. Jeden z jejích nejenergičtějších potomků Karel Martel roku 732 království znovu sjednotil a vítězstvím nad španělskými Maury v bitvě u Poitiers zachránil západní křesťanství před vpádem islámu.

V roce 754 se Karlův syn Pipin nechal korunovat samotným papežem, čímž založil dynastii Carolingiens (Karlovaců) a jako první zavedl princip božského práva králů. Jeho syn Karel Veliký (Charlemagne) rozšířil říši na území dokonce daleko přesahující hranice bývalé římské Galie, rozsahem připomínající bývalou Západořímskou říši. O vánocích roku 800 byl korunován na císaře Svaté říše římské, ale po jeho smrti se kvůli třenicím o tom, kdo zdědí nadvládu nad jednotlivými částmi říše, království začalo opět rozpadat. Ve Vermunské smlouvě z roku 843 se jeho vnuci dohodli na rozčlenění území, která zhruba odpovídalo rozloze dnešní Francie a Německa na Západofranské a Východofranské království. Karlův administrativní systém počítal s králem jmenovanými hrabaty a biskupy panujícími nad jednotlivými kraji v rámci císařství. Při destabilizačních útocích Normanů, Seveřanů, Vikingů v devátém století byli králové dynastie Karlovaců nuceni těmto zemským správcům, jejichž panství (jako Aquitaine a Burgundsko) se těšila samostatné regionální identitě již díky dřívějším vpádům přidělit větší moc a autonomii.

Moc těchto správců postupně zatlačila do pozadí moc samotného krále jehož pozemky se scvrkly na pouhou oblast Île-de France. A když roku 987 zemřel poslední příslušník dynastie Karlovaců, naprosto přirozeně si jeho nástupce zvolili z vlastních řad. Stal se jím Hugo Kapet, zakladatel dynastie Kapetovců, která vládla až do roku 1328.

Vzestup Francouzských králů

Mezi léty 1000 a 1500 probíhalo postupné posilování moci a upevňování pozice francouzských králů, s čímž korespondoval i růst centralizovaného administrativního systému a byrokracie. Tyto faktory udávaly tón i jejich zahraniční politice, která se zaměřovala především na omezování papežských zásahů do záležitostí Francie a neustálé bdění nad aktivitami anglických králů na francouzském území. Přestože snaha o plnění těchto cílů byla za vlády jednotlivých králů obdivuhodně stabilní a soustředěná, objevily se i slabší chvilky, a to zejména ve vztahu k Angličanům, který měl spíše charakter, jednou nahoře, jednou dole.

Hugo Kapet a jeho následovníci byli obklopeni mnohem mocnějšími vazaly a po celé 11. století proto zůstali slabými vládci, i když ze svých feudálních práv vyzískali maximum. Jakožto vévodové Francouzů, hrabata pařížská a pomazaní králové se těšili prestiže, kterou se vazalové neodvažovali zpochybnit – částečně určitě také proto, že by tak k neposlušnosti inspirovali své vlastní nižší podanstvo.

Na začátku dvanáctého století se na Ludvíka VI. Po úspěšném zkrocení vazalů v rodových državách Île-de-France usmálo štěstí. Eleonora, dcera mocného vévody akvitánského, se po otcově smrti ocitla v jeho péči a Ludvík ji neváhal spěšně provdat za svého syna, budoucího krále Ludvíka VII.

Svatba bohužel skončila rozvodema prakticky ihned poté si v roce 1152 Eleonora vzala Jindřicha Normanského, jenž se zanedlouho stal anglickým králem Jindřichem II. Platagenetem. Tímto získala anglická koruna kontrolu nad obrovským kusem francouzského území rozprostírajícím se od Lamanšského průlivu až k Pyrenejím. A přestože se anglickým vládcům během následujících tří staletí dařilo všelijak, pro francouzské krále představovali trvale nepříjemný trn v patě a potenciálního nebezpečného spojence jakýchkoli vzpurných francouzských vazalů.

Filipu Augustovi (1179 – 1223) se podařilo anglickou vládu dosti výrazně podkopat využíváním zahořklých vztahů mezi Jindřichem II. A jeho třemi syny – především tedy Richardem Lví srdce. Při společném tažení v rámci třetí křížové výpravy se ovšem Filip s Richardem nepohodl a situace se zhoršila. Naštěstí však Richard zemřel dříve než si mohl vzít zpět Filipem získané území a ten se tak na sklonku svého panování mohl pochlubit znovunabytou mocí nad Normandií i Angličany kontrolovaným územím severně od Loiry. Angličané si tak pouze uchovali jihozápad území kolem města Bordeaux.

To bylo poprvé, co královské pozemky rozlohou předčily vlastnictví kteréhokoli z ostatních francouzských vládců. V Paříži došlo k ustanovení zásad systematické státní správy a povinností a výsad úřednictva a odmítnutím účasti na křižáckém tažení proti kacířským katarům v kraji Langedoc dal Filip navíc tiše ale jasně najevo svou nezávislost na papežství. A když se pak za vlády jeho syna Ludvíka VIII. Královská moc rozšířila i na Languedoc a Poitou, Francie se stala zdaleka nejmocnější zemí západní Evropy.

Stoletá válka

V roce 1328 se kapetovská anarchie dostala do první krize ohledně nástupnictví a ta zemi dovedla přímo ke zkázonosné Stoleté válce proti Angličanům. Karel IV., poslední z královské linie, měl za dědice jen dcery a když se rozhodlo, že Francii nemůže vládnout královna, nárok na francouzský trůn uplatnil anglický král Eduard III., jehož matka byla Karlovou sestrou. Francouzi si však zvolili Filipa, vévodu z Alois, a Eduard se na čas tomuto verdiktu podvolil. Když však Filip začal ukrajovat z jeho území Akvitánii, Eduard svůj požadavek pronesl znovu a pustil se do válečného konfliktu. Ačkoli byla tehdy Francie, kde v té době žilo 12 milionů lidí, daleko bohatší a mocnější zemí, její armáda se s mnohem lepší organizací a taktikou Angličanů nemohla měřit. Eduard roku 1346 u Crécy (Kresčaku) jasně zvítězil a zmocnil se přístavu Calais jakožto stálého předmostí. O deset let později dokonce v bitvě u Poitiers jeho syn Černý princ zajal francouzského krále Jeana le Bona.

I když se před rokem 1375 osudy francouzské armády obrátily k lepšímu až do té míry, že donutial Angličany couvnout zpátky ke Calais a na gaskoňské pobřeží, válečný stav a zneužívání administrativní moci způsobily společně s šílenstvím Karla VI. Jiné škody. Roku 1358 propukly rebelie pikarských rolníků a obyvatelů Paříže pod vedením muže jménem Étienne Marcel. Obě byly brutálně potlačeny a stejně dopadla i další pařížská povstání v letech 1382 a 1412.
Královo šílenství vedlo poté, co vévoda burgundský zavraždil svého bratra vévodu orleánského, ke zformování dvou navzájem soupeřících frakcí. Kolem mladého Orleanse se soustředili Armagnakové a proti nim se postavili Burgunďané. Obě skupiny požádaly o pomoc Anglii a v roce 1415 uštědřil anglický král Jindřich V. francouzské armádě v bitvě u Agincourtu další zdrcující porážku. Paříže se zmocnili Burgunďané, zajali královskou rodinu a Jindřicha prohlásili dědicem francouzského trůnu. Když Karel VI. Roku 1422 zemřel, vlády nad Francií severně od Loiry se ujal Jindřichův bratr vévoda z Bedfordu a jihu nevýrazně panoval mladý král Karel VII. Z utečeneckého hlavního města Bourges.

V tomto okamžiku se na scéně zjevila Johanka z Arku. V roce 1429 ukončila anglické obléhání tehdy klíčového města Orléansu a nechala Karla korunovat v Remeši. Zmocnili se jí však Burgunďané, kteří ji prodali Angličanům. Byla postavena před soud a upálena jako kacířka. Její dynamičnost a mučednická smrt však notně pozdvihly sebevědomí Francouzů a misky historických vah naklonily proti Angličanům, kteří byli nakonec z Francie kompletně vypuzeni v roce 1453. Do konce patnáctého století se pod královskou nadvládou ocitly kraje Dauphiné, Burgundsko, Frache-Comté a Provence a došlo rovněž k vytvoření dobře vycvičeného stálého vojska. Byl zrenovován daňový systéma a Francie opustila středověk jako bohatstvím oplývající silná země pod neotřesitelnou centralizovanou vládou absolutistického monarchy.

Náboženské války

Půl století sebevědomé, ale bezvýsledné snahy o válečnou slávu v Itálii ukončenou smlouvou v Cateau-Camtrésis z roku 1559, Francii čekal další zničující vnitřní konflikt. Protestantské myšlenky Luthera a Kalvína si navzdory několika brutálním pokusům Františka I. A Jindřicha II. O jejich vymýcení získaly početné davy přívrženců z řad příslušníků všech společenských tříd.

Když Kateřina Medicejská, která vládla za jindřicha III., začala vůči protestantům uplatňovat poněkud tolerantnější politiku, vyprovokovala v ultrakatolické frakci vedené rodinou Fuksů velice zuřivou odezvu.Jimi zosnovaný masakr protestantů vycházejících z kostela (roku 1562) byl počátkem občanské náboženské války, kterážto prokládána neúčinnými příměřími a dohodami zmítala Francii po následujících třicet let.

Dobře organizovaným hugenotům – tj. francouzským protestantům – se pod kvalitním vedením prince de Condé a admirála Colgnyho dařilo až do té chvíle, kdy byl v bitvě u Jarnacu roku 1569 Condé zabit. O tři roky později došlo k jedné z nejčernějších události v paměti francouzských protestantů: Bartolomějské noci. Colgny a tři tisícovky protestantů, kteří se sešli v Paříži u příležitosti svatby královy sestry princezny Mrguerite a Protestanta Jindřicha Navarrského, byli podnětu Fuksů bez milosti zmasakrování – toto krveprolití navíc našlo odezvu i ve zbytku Francie, a to zejména na jihu a na západě, kde byli protestanci nejsilnější.

Roku 1584 zemřel králův syn, čímž se jeho švagr Jindřich Navarrský dostal do pozice dědice francouzského trůnu. To rozzuřilo Guise a jejich katolickou ligu natolik, že se zmocnili Paříže a krále vyhnali. Odvetným krokem Jindřicha III. Byla vražda vévody de Guise, jenže tím byl donucen ke spojenectví s Jindřichem Navarrským, kterého ještě předtím papež exkomunikoval. V roce 1589 byl zavražděn sám Jindřich III. A z Jindřicha Navarrského, vůdce hugenotů, se stal francouzský král Jindřich IV., jenž se však dočkal uznání až po čtyřech letech bojů a zřeknutí se vlastní víry. Tehdy prý vyřkl památnou větu „Paříž si zaslouží mši“.

Jakmile se Jindřich IV. Usadil pevně na trůnu, započal s obnovou a snahou o usmíření národa. Edikt nantský z roku 1598 hugenotům zaručil svobodu vyznání, možnost konat bohoslužby na vyhrazených místech, právo navštěvovat stejné školy a vykonávat stejné funkce jako katolíci, jejich vlastní soudy a vlastnictví několika pevností (La Rochelle a Mont-pellier) jakožto garance pro případ opětovného útoku.

Králové, kardinálové a absolutistická moc

Hlavními tématy sedmnáctoho století, kdy Francii vládli jen dva králové – Ludvík XIII. (1610 – 43) Ludvík XIV. (1643 – 1715) – se na domácí půdě stalo posílení centralizovaného státu ztělesněného osobou krále a z hlediska zahraničních věcí pak zabezpečení hranic v Pyrenejích, při řece Rýn a na severu, jež šlo ruku v ruce se snahou zamezit sjednocení území pod nadvládou habsburských králů Španělska a Rakouska. Oba králové měli to štěstí, že jim sloužili velice schopní, snaživí a těmto cílům naprosto oddání ministři. Ludvík XIII. Měl svého kardinála Richelieu a Ludvík XIV. Kardinály Mazanina a Colberta, přičemž obě vlády byly v raných údobích přerušeny nevyhnutelnými pokusy šlechticů o coup d´état (státní převrat).

Richelieu se po potlačení vzpoury vedené bratrem Ludvíka XIII. Baštonem, vévodou z Orléansu, ve snaze o rozšíření královského absolutismu ocitl v opětovném konfliktu s protestanty. S přesvědčením, že jimi držené samostatné pevnosti na území království představují bezpečnostní hrozbu, roku 1627 zaútočil a obsadil La Rochelle. Ačkoli se mu nepodařilo jejich víru zcela vykořenit, protestanti již nikdy více nebyli vojenskou hrozbou.

Druhým důležitým aspektem domácí politiky byla podpora ekonomické soběstačnosti – tzv. merkantilismus. V tomto ohledu dbal o rozkvět luxusní řemeslné výroby (zvláště textilu), tedy oblasti ve které Francie až do Revoluce zcela vynikala. Nechal ovšem také vystavět válčné loďstvo a zaručil privilegia společnostem, jež se podílely na zbudování kolonií v Severní Americe, Africe a Západní Indii.

V úsilí o plnění zahraničněpolitických cílů držel Richelieu Francii obratně mimo jakýkoli válečný konflikt tím, že velkému švédskému králi a generálovi Gustavu Adolfovi vyplatil vysoké sumy, čímž mu pomohl financovat válku proti Habsburkům v Německu. Když byli konečně roku 1635 Francouzi donuceni do střetu vyslat vlastní vojska, uzmuli Španělům značný kus Nizozemska, Alsaska a Lotrinska ak Francii připojili též Roussillon.

Richelieu zemřel jen několik měsíců před Ludvíkem XIII. V roce 1642. Jelikož Ludvík XIV. Byl v té době ještě dítě, role regentky se ujala jeho matka Anna Rakouská, které sloužil Richelieův chráněnec kardinál Mazanin, jenž byl, stejně tak jako jeho předchůdce nenáviděn šlechtou i parlements. Členové těchto nevolených parlements – orgánů, které plnily funkci vysokých soudů a správních rad, si chtěli ponechat jejich privilegia a těžce nesli skutečnost, že byl nějaký kariérista takto povýšen. V důsledku rozhořčení z této situace,které navíc zhoršovaly astronomické výdaje na španělské války, se zapojily různé skupiny francouzské společnosti v řadu revolt známých jako frondes.

První frondu, k níž došlo v roce 1648, vedl pařížský parlament, jenž vznesl své připomínky k dědičné funkci provinčních výběrčích daní – skupiny, která neschvalovala dozorčí roli tzv. intendants, které jmenovala centrální královská byrokracie za účelem dohledu. Paříž se vzbouřila, ale kapitulovala při postupu královského vojska. Zanedlouho následovala aristokratická Fronde podpořená mnoha povstáními rolníků na venkově po celé zemi, avšak tyto vzpoury byly bez problémů potlačeny. Nejednalo se ani tak o skutečná revoluční hnutí, ale spíše o pokusy různých skupin o zachování jejich privilegií navzdory rostoucí moci státu.

Ekonomické tlaky, jež přispěly k jejich vypuknutí, zmizely roku 1659, kdy Mazanin úspěšně ukončil španělské války Pyrenejskou dohodou, zpečetěnou sňatkem Ludvíka XIV. A dcery španělského krále Filipa IV. Když Ludvík XIV. Roku 1661 dosáhl plnoletosti a Mazanin zemřel, prohlásil, že bude vládnout sám a obejde se bez prvního ministra. Obklopil se mnoha schopnými ministry, s jejichž pomocí se vydal na dlouhou cestu, najejímž konci viděl modernizaci státní správy.

Ministři války, Le Tellier a jeho syn Louvois, Ludvíka vybavili dobře a skvěle vycvičenou profesionální armádou, která do roku 1670 čítala nějakých 400 000 mužů. Hlavní reformy však prováděl Colbert, který se vrhl na modernizaci státních financí a vymýcení byrokratické korupce. Přestože se mu nikdy nezdařilo zcela přemoci opozici, dosáhl přebytku státního důchodu. Při pokusu o kompenzaci deficitů v rámci daňového systému podporováním obchodování vytvořil v severní a střední Francii zónu volného obchodu, pokračoval v Richelieuově merkantilistické hospodářské politice, založil Francouzskou východoindickou společnost a vybudoval námožní i obchodní loďstvo s vidinou sesazení Holanďanů z pozice světové obchodní velmoci.

Na všech těchto krocích se pracovitý král osobně podílel a všechny také schvaloval. Jenže vedle jeho slabosti pro extravagantní dvorní život ve Versailles, díky kterému si vysloužil titul Král Slunce, měl ještě jednu vášeň, tentokrát pro stát opravdu zkázonosnou: miloval věhlasná válečná vítězství. Pro vojenská tažení, která podnikal, měl sice určité politické důvody, ale úsilí o udržení vyrovnaného rozpočtu zrovna moc nenapomáhala.

Využívaje španělských původ své ženy si Ludvík vyžádal postoupení určitých španělských provincií v Nizozemsku a poté se roku 1672 pustil do války s Holanďany. Ačkoli byl svým arcinepřítelem Vilémem Oranžským roku 1678 Nijmegenskou dohodou donucen k uzavření míru, z války si odnesl zisk Franche-Comté a několika měst na severu. V roce 1681 se jednoduše zmocnil Strasbourgu a kupodivu mu to prošlo.

Roku 1685 král pod vlivem své striktně katolické milenky Madame de Maintenon přepracováváním Ediktu nantského odňal hugenotům veškerá privilegia. Protestantské kruhy zareagovaly sjednocením v Ligu augšpurskou. Následovala další dlouhá a vyčerpávající válka, která skončila pro Francouze velice nevýhodným Rijswikským mírem (1697).

Hned poté se však Ludvík zapletl do sporu v otázce, kdo nastoupí na místo umírajícího Španělského krále Karla II. Jak Ludvík, tak Leopold Habsburský, císař říše římské, se oženili s Karlovými sestrami. Představa, že Leopoldovi k jeho rozsáhlému panství spadne do klína ještě majetek španělských Habsburků, se nelíbila ani Ludvíkovi ani žádné jiné evropské mocnosti. Když však Karel zemřel, vyšlo najevo, že dědicem jmenoval Ludvíkova vnuka Filipa. Tuto změnu v rovnováze rozdělení moci v Evropě ovšem nebyli Angličané, Holanďané ani Rakušané připraveni tolerovat.

Vilém Oranžský, tehdy již král Anglie a zároveň panovník sjednocených holandských provincií, zorganizoval proti Ludvíkovi Grand Aliance. Vypukla takzvaná Válka o dědictví španělské (1701 – 1714) a Francouzům se především díky vynikajícím vojevůdcovským schopnostem vévody z Marlborough nevedlo nejlépe. Drsná zima v roce 1709 namíchala ve Francii strádání s hladomorem a chlebovými nepokoji a Ludvík byl nucen přistoupit k vyjednávání. Podmínky se mu však zdály příliš tvrdé a válka zuřila až do roku 1713. Na jejím konci byla země naprosto zbídačelou zemí a Král slunce odešel, aniž by ho někdo oplakával.

Ludvík XV. A Parlements

Přestože Francie zůstávala v mnoha ohledech velice prosperující a mocnou zemí – z velké části díky koloniálnímu obchodu – tlaky mezi centrální vládou a tradičními nezadatelnými právy se ukázaly být příliš silné na to, aby je šlo pokojně utišit.

Pařížský parlament se čím dál více ujímal role střediska opozice vůči vůli panovníka, což posléze, když na trůnu seděl Ludvík XVI., zemi uvrhlo do stavu, kdy jí prakticky nikdo nevládl. Mezitím se začaly stále silněji ozývat potlačené ale nevymizelé zájmy nejrůznějších skupin schovávající se pod parlamentní nálepku, což zemi postupně přivedlo až k okamžiku, kdy tento tlak již nemohl být uvolněn jinak než Revolucí.

Králi Ludvíku XV. Byly v momentě smrti jeho praděda teprve dva roky. Během vlády regenta, příslušníci tradičních aristokratických kruhů společně s členy parlements, kteří poradce Ludvíka XIV. Z různých důvodů nenáviděli, znovu nabyli velkou část své ztracené moci a prestiže. Experiment s vládou aristokratických rad však selhal a pokusy o smazání děsivého státního dluhu prodejem podílů v zámožské obchodní společnosti skončily děsivým kolapsem. Po regentově smrti roku 1726 se do popředí propracoval chytrý a velmi racionálně uvažující kardinál Fleury a osudy země začaly nabírat pozitivnější směr. Města na pobřeží Atlantiku bohatla z obchodu s americkými a karibskými koloniemi, jenže průmyslová výroba mnoho zlepšení nezaznamenala a průběžně se veršoval nepoměr mezi životní úrovní na venkově a ve vzkvétajících městech.

V polovině století došlo k dalším nešťastným vojenským peripetiím – především Válce o dědictví rakouské a Sedmileté válce, které byly v podstatě metodami soupeření s Anglií a kontrolou nad koloniemi v Americe a Indii (Francie v nich prohrála). Potřeba tyto války nějakým způsobem financovat vedla k zavedení nové daně, tzv. dvacátků, kterou byl nucen odvádět každý. Parlament, který se s úspěchem postavil dřívějším daňovým změnám a soupeřil s královskou korunou také kvůli otázkám náboženství, se s tímto opatřením odmít smířit, což vyústilo v obnovení konfliktu ohledně Ludvíkovy projezuitské náboženské politiky. Pařížský parlament vstoupil do stávky, byl vyhnán z hlavního města a posléze nevyhnutelně znovu svolán. Hádky ohledně jeho role pak pokračovaly až do roku 1771, kdy byl pařížský parlament definitivně zrušen. Tento krok však velice pobouřil privilegované skupiny francouzské společnosti, protože parlament obhajoval jejich zvláštní zájmy.

Rozkol mezi parlements na jedné straně a králem a jeho ministry na straně druhé se dále přiostřoval i za vlády Ludvíka XVI., který na trůn nastoupil v roce 1774. Pokusy osvíceneckého ministra financí Turgota o obnovení spolupráce s parlements a zavedením reforem, jež by snížily daňové zatížení chudých, přinesly jen krátkodobé zlepšení situace a mezi lety 1774 a 1787 se hodnota francouzského státního dluhu dokonce ztrojnásobila. Ironií osudu je, že jediný radikální pokus o zavedení efektivního a spravedlivého daňového systému zemi paradoxně přivedl přímo k bránám Revoluce. Ministr financí Calonne si v roce 1786 usmyslil, že je třeba, aby jeho návrh na změn daňového systému schválilo Shromáždění předních občanů, tedy útvar, který nebyl využit už více jak sto let. Calonnovým cílem bylo přeskočit či spíše vynechat ze hry parlament, který se takříkajíc programově a zcela spolehlivě stavěl proti každému radikálnímu návrhu. Tato snaha se však obrátila proti němu. Přišel o svůj post a parlament si vyžádal setkání generálních stavů, jež považoval za jediný orgán kompetentní k diskusi o takto vážných záležitostech. Město reagoval několikerým vyhoštěním a následným znovusvoláním pařížského parlament, jenže vzhledem ke vzrůstajícímu počtu nepokojů nakonec ustoupilo a souhlasilo se svoláním generálních stavů na 17. května 1789.

Francouzská revoluce

V atmosféře prohlubování hospodářské krize a obecného strádání, které ještě zhoršila katastrofální neúroda roku 1788, se debata na nejvyšších francouzských místech soustředila zejména kolem způsobu, jakým generální stavy svolat. Měly by se sejít odděleně jako tomu bylo naposledy – v roce 1614? Toto řešení zcela v duchu své zpátečnické nátury zastával pařížský parlament: oddělená setkání by privilegovaným, konkrétně tedy duchovenstvu a šlechtě, velice usnadnila přehlasování třetího stavu, tedy buržoazie. Král ovšem úředně rozhodl, že dojde k setkání společnému, při němž bude třetí stav reprezentován stejným počtem zástupců jako zbývající dva stavy dohromady. Ohledně pořadí hlasování však žádná rozhodnutí nepadla.

17. června 1789 se třetí stav chopil iniciativy a sám sebe prohlásil za Národní shromáždění, při čemž se k němu přidali i někteří představitelé nižšího duchovenstva a liberálně smýšlející šlechta. Ludvík XVI. Se choval, jako by situaci akceptoval a 9. července tudíž shromáždění vyhlásilo vytvoření Ústavodárného shromáždění. Po tomto aktu však již král zareagoval a snažil se situaci zklidnit přivoláním vojska, což ovšem rozbouřilo pařížskou chudinu, tzv. sans-culottes (bez kalhot).

14. července sans-culottes dobyli pevnost Bastile, která pro ně byla symbolem tyranské nátury ancien régime (starého režimu). Podobné vzpoury se objevily po celé zemi a byly provázeny četnými útoky rolníků na zámky a sídla statkářů spojené s ničením záznamů o dluzích a dalších symbolů utiskování. 4. srpna shromáždění zrušilo feudální práva a privilegia šlechty, ale přestože tento akt bezesporu představoval velevýznamný mezník v revolučním procesu, skutečnou situaci ovlivnil jen minimálně. Ke konci měsíce pak byla přijata Deklarace práv člověka a občana jako základ pro budoucí ústavu. V prosinci došlo ke znárodnění církevních pozemkůa pobouřený papež kontroloval tím, že revoluční principy prohlásil za bezbožné.

Buržoazní složky shromáždění se s vidinou nastolení konstituční monarchie okoušely o dosažení kompromisu se šlechtou, ale tyto náznaky ochoty vyjednávat byly stroze odmítnuty. Exoloví aristokraté již pracovali na zajištění invaze cizích vojsk s cílem srazit Revoluci na kolena. V červnu 1791 byl při pokusu o útěk z Paříže zatčen král. Shromáždění se na popud bohatší buržoazní frakce girondistů rozhodlo na obranu revoluce vstoupit do války.

10. srpna 1792 sans-culottes v Paříži založili revoluční komunu a uvěznili krále. Revoluce začala nabírat radikální směr. Bylo zvoleno nové Národní shromáždění – Konvent, aby vyklásilo republiku, přijalo novou ústavu a ubránilo revoluci. Sešlo se v den, kdy špatně připravené oddíly revolucionářů u Valmy konečně zastavily pruskou invazi. Nedlouho poté se objevila roztržka mezi girondisty na straně jedné a jakobíny a sanskuloty na straně druhé ohledně otázky zrušení monarchie, v níž nakonec slavili vítězství radikálové. V lednu 1793 byl Ludvík XVI. Popraven a girondisté byli do června zcela vypuzeni ze scény.

Ve venkovských částech země a v zahraničí se přitom shromažďovaly antirevoluční síly. Hlavním vládním orgánem se stal Výbor veřejného blaha. Levicový tlak veřejnosti přinesl zákony týkající se všeobecné branné povinnosti, kontroly cen a rozvážného procesu odkřesťanštění. Do výboru byl – jakožto muž , který měl být nejlépe schopen v něm udržet rozhodující hlas lidu v ulicích – prosazen Robespierre.

Začalo období teroru. Vedle nařízení smrti nenáviděné Marie Antoinetty se Robespierre cítil natolik mocný, že na schůzku s gilotinou poslal odpůrce z řad pravice i levice. Pohled na tolik kutálejících se hlav však v lidu vyvolal oslabení víry v Revoluci: do poloviny roku 1794 se za mříže a posléze ke katovi dostal sám Robespierre a jeho pád znamenal konec éry radikalismu. Vlády se následně zmocnily konzervativněji smýšlející síly, které snížily kontrolu hospodářství, potlačovaly lidová povstání a vyhlásily novou ústavu roku 1795. Ta zavedla starý volební systém, na jehož základě bylo zvoleno nové Zákonodárné shromáždění a pětičlenná výkonná rada, tzv. Direktorium.

Napoleon Bonaparte

V roce 1799 se generál Napoleon Bonaparte, jenž se proslavil jako velitel revolucionářských jednotek v Itálii a Egyptě, vrátil do Francie, provedl státní převrat a chopil se moci. Byl jmenován prvním konzulem, moc lokálních institucí převedl do rukou préfets zodpovědných přímo jemu, proměnil soudce ve státní funkcionáře – ve zkratce položil základy moderního francouzského administrativního systému.

Ačkoli Napoleon podpořil zásadní reformy nastolené během Revoluce, jeho režim postupně stále jasněji nabíral zpátečnický charakter: jakobíny postavil mimo zákon, udělil amnestii émigrés, v koloniích znovu zavedl otroctví, církvi navrátil odňaté uznání a tak dále. Jeho občanský zákoník byl sice v očích zbytku Evropy znepokojivě revoluční, ale v podstatě jen nahrával buržoazii. V letech 1799 – 1804 soustředil moc do svých rukou v takové míře, které nedosáhli ani jakobíni v době teroru. Logickým vyústěním byl rk 1804, kdy se za přítomnosti papeže nechal korunovat na císaře.

Oslabení jeho moci přišlo až s válečnými neúspěchy. Po roce 1808 se za pomoci Británie vzbouřilo Španělsko, kde toho času vládl Napoleonův bratr. To znamenalo obrat v jeho dlouhé sérii oslnivých vojenských úspěchů. Břemeno spojené s nekonečnými válečnými lapáliemi již národ začalo unavovat.

V roce 1812 se Napoleon s touhou dokončit své dobývání Evropy odhodlal k tažení na Rusko. Došel až k Moskvě, jenže dlouhý ústup v hrozných zimních podmínkách se jeho veteránské Grande Armée stal osudným. Do dvou let byl koalicí evropských mocností donucen abdikovat a ty na panovnický trůn dosadily Ludvíka XVIII, bratra popraveného Ludvíka XVI. V závěrečné snaze o znovuzískání ztracené moci se Napoleonovi podařilo uprchnout z exilu na ostrově Elba a dát opět dohromady svou armádu, jenže 18. června 1815 utrpěl u Waterloo konečnou a nezvratnou porážku. Francie se opět dostala do rukou krále Ludvíka XVIII.

Druhá republika

V únoru roku 1848 vláda zakázala opoziční banquets, což byla jediná povolená forma politického shromáždění, dělníci a studenti vyšli do ulic. A když armáda začala do demonstrantů střílet a zabila přitom čtyřicet lidí, akutně hrozilo propuknutí občanské války. Král uprchl do Anglie a došlo k sestavení prozatímní vlády a vyhlášení republiky. Vláda vydala prohlášení o všeobecném právu na práci a za účelem snížení míry nezaměstnanosti zřídila národní dílny. Hlasovací právo bylo rozšířeno na všechny plnoleté muže, což bylo na tehdejší dobu neslýchaný krok.

Zavedením nové daně určené k zažehnání finanční krize si vláda ještě před dubnovými volbami znepřátelila venkov. V červnu 1848 pak byly zrušeny národní dílny a následovaly tři dny krvavých pouličních bojů, při nichž se střílelo do dělníků. O život tehdy přišlo více než 1500 osob a kolem 15 000 jich bylo buďto zatčeno anebo donuceno uprchnout do exilu.

Byla načrtnuta poměrně demokratická ústava a svolány prezidentské volby v nichž lehce zvítězil Ludvík Napoleon, císařův synovec. Ten však opět omezil volební právo a zavedl cenzuru tisku. Roku 1852 se po pokusu o státní převrat a dalších pouličních bojích nechal prohlásit císařem Napoleonem III. a republiku změnil na druhé císařství.

Napoleon III.

50. léta 19 století Napoleon III. poznamenal autoritářským režimem, jehož nejvýraznějším kladem byl rapidní růst Francie v průmyslovou a ekonomickou velmoc. Objem zahraničního obchodu se ztrojnásobil, výrazně se rozrostl systém železnic a došlo rovněž k založení prvních investičních bank. V roce 1858 se císař poté, s oce jej jeden italský vlastenec pokusil připravit o život, nečekaně vrhl na politiku liberalizace. Z čerstvě zavedených reforem lze uvést poskytnutí práva vytvářet odborová hnutí a práva stávkovat, rozšíření veřejného vzdělávacího systému, zrušení cenzury a zaručení ministerské odpovědnosti ve vládě kontrolované liberální opozicí.

To se však už blížila katastrofa v podobě francouzsko-pruské války. Napoleon III. se zapletl do konfliktu s Bismarckem a rostoucí mocí Německa a vyhlásil mu válku. Prusové ovšem v roce 1870 francouzskou armádu bez větších obtíží porazili a císaře zajali, v důsledku čehož domácí politickou scénu ovládl všeobecný požadavek po vyhlášení třetí republiky. Německá dohoda o příměří trvala na nutnosti zvolení národního shromáždění, které by posléze mohlo vyjednávat o řádné mírové smlouvě. Francie přišla o Alsasko a Lotrinsko a musela navíc zaplatit nemalé válečné reparace.

Nedůstojné mírové podmínky a znovuzvolení monarchistické většiny do nového Shromáždění společně s pokusem jeho hlavního ministra Thierse o odzbrojení národní gardy Pařížany rozzuřilo natolik, že si vytvořili vlastní městskou vládu známou jako Komuna – orgán vlády lidu proti vládě, která zradila. Komuna trvala pouhých 72 dní, než byla krvavě potlačena.

Třetí republika

Francouzská třetí republika se řídila novou ústavou z roku 1875. Koalice se často rozpadaly, vlády byly nepevné, často se objevovala korupce a politické skandály. Při kolapsu společnosti zřízené za účelem vybudování Panamského průplavu se v roce 1889 provalil korupční skandál, v němž uvázlo i několik členů vlády. Tato skutečnost se stala jedním z faktorů, které rozhodující měrou přispěly k výraznému posílení pozice socialistů ve volbách v roce 1893. Změny se ovšem týkaly i samotné dělnické třídy.

Před první světovou válkou se země těšila období obnovené prosperity, i když v politickém uspořádání francouzské společnosti stále zůstávaly nevyřešeny některé velice závažné konflikty. Přestože pro socialistickou stranu hlasovala již většina pracujících, ta se nesměla na základě ústavy Druhé internacionály, ke které patřila, účastnit buržoazních vlád. V této době také došlo k brutálnímu potlačení několika významných stávek.

První světová válka

Francie musela nedlouho po vypuknutí první světové války v roce 1914 čelit náporu Německa a jeho spojenců, v čemž jí pomáhal její odvěký nepřítel – Velká Británie. Z osmi milionů povolaných mužů byla více než čtvrtina zabita či zmrzačena a průmyslová výroba klesla ve srovnání s předválečným stavem na 60 %. Zřejmě kvůli těmto skutečnostem se Francouzi v dožadování válečných reparací ze strany Německa chovali mnohem agresivněji než Britové či Američané.

V poválečném úsilí o obnovu země byly s výjimkou uzákonění osmihodinového pracovního dne opět přehlíženy zájmy městské dělnické třídy. Pokus o generální stávku roku 1920 přišel nazmar a sílu pracujících znovu podkopalo vytvoření nových katolických a komunistických svazů a ze všeho nejvíce pak nezvratné rozdělení socialistické strany, k němuž došlo téhož roku na kongresu v Tours. Zatímco Lenina podporující většina zformovala Francouzskou komunistickou stranu, druhá, méně početná frakce si pod vedením Léona Bluma ponechala starý název SFIO, přičemž hořkost vzešlá z tohoto rozkolu z francouzské levice dodnes kompletně nevyprchala. Obě strany se po osamostatnění odhodlaně uvelebily v pozici proti vládě.

S prohloubením hospodářské krize ve 30. létech a hrozivým nástupem nacistické moci za Rýnem začalo ve Francii přibývat fašistických útoků a protiparlamentních činů, což v únoru 1934 vyvrcholilo, plnohodnotnou bitvou před poslaneckou sněmovno. Aktivity fašistů vedly ke sjednocení levice ((včetně komunistů vedených stalinistou Mauricem Thorezem) v nový útvar Front Populaire. Vítězství levice ve všeobecných volbách roku 1936 a zisk výrazné převahy ve sněmovně vyprovokovala vinu stávek a protestů v továrnách, které v podstatě představovaly spontánní výraz odhodlání dělnické třídy dosáhnout po půldruhém století útlaku konečně toho, co jí z hlediska spravedlnosti náleželo.

Nejvýznamnější francouzské zaměstnavatele tato očividně revoluční situace vystrašila natolik, že s Blumem podepsali Matignonskou dohodu, která umožnila zvyšování platů, znárodnění francouzské národní banky, čtyřicetihodinový pracovní týden, každoroční placenou dovolenou a kolektivní vyjednávání o mzdách. Tyto reformy prošly parlamentem, ale když se Blum pokusil zavést devizovou kontrolu za účelem zprůhlednění pohybu kapitálu, senát jeho návrh zamítl a Blum rezignoval. Levice se pak dostala k moci až v roce 1981. Většina reforem byla postupně zanedlouho zrušena.

Druhá světová válka

Strasti druhé světové války byly ve Francii ještě prohloubeny dalšími traumaty spojenými s okupací, kolaborací a Résistance (odbojem - občansou válkou).

Po porážce anglo-francouzských vojsk ve Francii v roce 1940 se z důchodu navrátil Maréchal Pétain, prozíravý konzervativní veterán z první světové, aby s Hitlerem podepsal příměří a postavil se do čela kolaborační vlády ve Vichy, která vládla jižní části země, zatímco Němci okupovali strategický sever a pobřeží Atlantiku. Pétainův předseda vlády Laval si klad za povinnost přizpůsobit Francii nové autoritářské éře ohlašované nacistickým dobýváním Evropy.

Nacistická okupace poskytla Maurrasovu rodu francouzských fašistů skvělé podmínky pro divoké běsnění s cílem vyslídit komunisty, židy, bojovníky odboje, svobodné zednáře atd. – jednoduše všechny ty, které považovali za vetřelecké elementy ve francouzské společnosti.

Počty bojovníků odboje se zvyšovaly díky mužům, kteří do kopců prchali před hrozbou povolání k práci v nacistických průmyslových závodech. 18. června 1940 vypustil z Londýna Général de Taille do éteru výzvu, jež spojila francouzské odpůrce pravicového poraženectví a vyústila ve vytvoření Conseil National de la Résistance (Národní rada odporu), která v květnu 1943 sjednotila všechny odbojové skupiny. Tento úkol byl svěřen Jeanu Moulinovi, který ovšem brzy na to padl do rukou gestapa a byl umučen Klausem Bariem, jenž byl ze svých válečných zločinů usvědčen až v roce 1987.

De Taille uspěl v roli neohroženého mluvčího Svobodných Francouzů a Lída exilové vlády a také prosadil rovnoprávný hlas Francie ve spojeneckých válečných radách. Jeho vedení akceptovali dokonce i komunisté. Díky jeho houževnatosti se na území Francie osvobozená spojeneckými vojsky ihned stěhovali zástupci jeho provizorní vlády, což zemi uchránilo před více než pravděpodobnou hrozbou vypuknutí minimálně lokálních občanských válek.

Koloniální války

Prvním krokem po druhé světové válce ke zmírnění chaosu v zemi bylo znárodnění dolů, letecké dopravy a automobilky Renault. Francie však potřebovala novou ústavu a na základě voleb, ve kterých dostaly francouzské ženy poprvé možnost svými hlasy vyjádřit svá stanoviska, získala levice výrazný majoritní podíl v novém ústavodárném shromáždění.

Když byla po ubohých šarvátkách ohledně podoby nové ústavy konečně nová ústava přijata a nakonec schválena, ukázalo se, že se zase tolik neliší od zdiskreditované Třetí republiky. Čerstvě zrozená Čtvrtá republika do života vstoupila s náležitě krátkodobými koalicemi. V počátcích byly položeny základy pro rozvoj veřejné sociální péče, došlo ke znárodnění bank a rozšíření práv odborových svazů.

Francie se v 50. letech 20. století propracovala k rozsáhlé modernizaci a rozvoji průmyslu, kdy její hospodářský růst konkuroval i západnímu Německu.

V koloniální politice se Čtvrtá republika zdála být odhodlaná pokračovat v imperialismu započátém ve století devatenáctém. Po japonské kapitulaci v roce 1945 se dostal Vietnam, tedy severní polovina kolonie Francouzská Indočína, do rukou Ho Či Mina a jeho komunistické organizaci Vietminh. Pokusy o vyjednávání selhaly a došlo k osm let trvajícímu ozbrojenému konfliktu, jenž byl ukončen porážkou Francie u Dien Bien Phu a rozdělením země, které bylo dohodnuto během Ženevské konference roku 1954 – tehdy se také Američané chopili kontroly nad jižní částí.

V témže roce se francouzská vláda rozhodla pro vytvoření vlastního nezávislého jaderného arzenálu a zapletla se do Alžírské války za nezávislost. Do roku 1958 bylo v Alžírsku vysláno na půl milionu mužů, převážně branců, a nevyhnuly se jí žádné z obvyklých hrůz v podobě mučení a masakrů civilistů.

Když se zdálo, že by vláda mohla k otázce Alžírska zaujmout poněkud liberálnější stanovisko, zatvrzelí pravičáci z řad osadníků i armády provedli převrat a hrozili, že Francii vyhlásí válku. Generál de Gaulle dal národu vědět, že v případě potřeby a za určitých okolností ho země může požádat o pomoc. A tak mu 1. června 1958 Národní shromáždění na omezenou dobu šesti měsíců odhlasovalo plnou moc a Čtvrté republice odzvonilo.

De Gaulle prezidentem

Zatímco válka byla stále v plném proudu, de Gaulle najprve jako předseda vlády a poté jako prezident Páté repulbliky začal s pieds noirs i alžírskými rebely vyjednávat. F roce 1961 generál Salan zorganizoval vojenskou vzpouru a zařídil organizaci OAS, jejímž úkolem bylo zabránit urovnání sporu. Po nezdaru tohoto puče se jeho organizace několikrát pokusila de Gaulla připravit o život. Až nakonec v referendu konaném v roce 1962 se veřejnost naprosto jasn vyslovila pro nezávislost Alžírska a prchající pieds noir zaplavili Francii. Převážná část zbytku Francouzského koloniálního impéria si v tu dobu již také užívala samostatnosti.

De Gaullovo vůdcovství působilo povýšenecky a autokraticky a mnohem více jej zajímala jeho vlastní sláva a mravní velikost než každodenní problémy prostých lidí. Jeho podivné naparování se na celosvětovém poli navíc notně provokovalo partnerské země. Blokoval vstup Británie do Evropského společenství, pěstoval přátelské vztahy sNěmci, káral Spojené státy kvůli jejich imperialistickým záměrům ve Vietnamu, vyňal zemi z NATO, odmítl podepsat dohodu o zákazu zkoušek jaderných zbraní a stavěl se za svobodný Québec. Přestože některým Francouzům tyto jeho kroky imponovaly, velmi těsné vítězství v prezidentských volbách v roce 1965 jasně ukázalo, že téměř polovina francouzů by už celkem uvítala generálův konec. Prezidentem se stal Mitterand.

Květen 1968

V květnu 1968 v důsledku nespokojenosti došlo k mnoha demonstracím. 10. května v noci v pařížské Quartier Latin vyrostly barikády a příslušníci CRS zareagovali neuvěřitelně zuřivým napadáním všech, včetně nezúčastněných diváků a dobrovolníků z Červeného kříže. V důsledku toho byla vyhlášena generální stávka a během týdne se do demonstrací zapojilo více než milion lidí. V dalších dekádách došlo k několika krátkodobým radikálním změnám, všeobecně se dá říci, že dění ve Francii po celou tu dobu ještě stále ovlivňovaly talakové vlny z května 1968. Zrovnoprávnění žen, ekologická uskupení, zmírnění konvenčnosti francouzské společnosti, zeslabení autoritativního systému.

Demokracie

V důsledku květnových stávek se změnilo ve Francii mnoho věcí. Prezidentem zůstal zvolený Georges Pompidou )1968), který se pokoušel vybudovat bohatý a konkurenčně schopný stát. Změny se mu nepovedlo dokončit protože dva roky po druhých volbách v roce 1972, které těsně vyhrál zemřel. Prezidentem zůstal zvolený Valéry Giscard d´Estaing (1974 – 1981). Giscard posílil práva a řád v zemi a řešení problémů týkajících s epřistěhovalců. Dalším z řady prezidentů byl Francoise Mitterrand (1981 – 1995).Dalším prezidentem pak zůstal v řadě Jacques Chirac.1995 – 2000)